Články ze zápasů

Komentář k utkání Pelhřimov - ZR (1:3 a 0:3) 04.11.2011 | Zápasy

Čekal jsem, zda komentář udělají tradičně hráči, ale protože se žádné hodnocení utkání neobjevilo, přidávám svůj pohled.

Naším dalším soupeřem byl 29. října tým Pelhřimova. Měla to být poměrně snadná práce, protože Pelhřimov je zatím na dně tabulky, ale právě tento fakt mohl zapříčinit způsob, jakým jsme k tomuto zápasu přistoupili a naštěstí jsme to nepředvedli doma před očima diváků.

Na pozici nahrávače tentokrát bylo poměrně pusto, protože zdravý byl pouze Glum, takže poprvé odnahrával oba zápasy. Ondra Trojánek hrál volejbal poprvé od svého „samosprasu“ v Havlbrodě, kde si udělal výron.

Je třeba si upřímně přiznat, že náš výkon byl, kulantně řečeno, velmi špatný. K zápasu jsme přistoupili jako k nutné povinnosti, kterou musíme splnit, chybělo jakékoli nasazení a radost ze hry. Od tohoto se odvíjelo vše ostatní – špatný příjem, nedůrazný útok s množstvím chyb a katastrofické podání. Toto tvrzení podložím fakty. Úspěšnost příjmu – 57 %. Neúčinných nebo zkažených podání – 70 % (v 1. zápase celé 1 eso a 18 zkažených podání). Úspěšnost útoku obou smečařů v 1. zápase – cca 33 % (celkově úspěšnost útoku pouze 43 %). Soupeř v obou zápasech získal celkem 156 bodů, ale přesnou polovinu z nich (78!!!) jsme mu darovali našimi chybami na útoku či na podání (a to do toho nejsou započteny chyby na příjmu, bloku a v poli). Těchto čísel bychom zcela určitě neměli dosahovat, pokud pomýšlíme v letošní sezoně na námi stanovený cíl. Dovolím si tvrdit, že kdybychom ten den hráli s nějakým silnějším soupeřem (Pelhřimováci prominou, ale bez Milise je to tým na KP II), špatně bychom dopadli. Tentokrát jsme to odnesli „pouze“ 1 ztraceným setem, ale i tento set nás může na konci soutěže potenciálně velmi mrzet...

Nemáme na to, abychom hráli profesorský volejbal, kde předpokládáme, že soupeř se porazí sám a nám bude stačit vynaložit jen minimální snahu. V sobotu proti Pelhřimovu jsme hráli na 30 % svého standardního výkonu – sice to stačilo, ale výsledkem je to, že jsme paradoxně svým výkonem otráveni, volejbal nás nebaví a chybí nám motivace pro další období.

Co s tím? Je to o hlavě. Musíme ke každému zápasu přistupovat, jako by to byl rozhodující zápas, v němž se hraje o všechno. Musí být vidět jasný výkonnostní rozdíl mezi námi a soupeřem, což by se mělo projevit tím, že nejen vyhrajeme zápas bez ztráty setu, ale že soupeř neuhraje ve všech setech více jak 15 bodů. Je to troufalé tvrzení? Pokud ano, pak nemáme vůbec pomýšlet na nějakou vyšší soutěž... Přístup k utkání začíná mnoha maličkostmi, ať už je to koncentrace na rozcvičení či maximální snaha už při rozsmečování. Do zápasu musí jít hráč nažhaven od úvodního hvizdu rozhodčího, nelze čekat, až se v průběhu setu „zahřejeme“. Také každý míč je třeba hrát na 100 % hned, ne ho nějak „předat“ soupeři a říkat si, že to pořádně udělám příště. Příště už nemusí být.

Pokud se toto nezmění, tak může být hráčům 100x říkáno, že mají jít do smeče naplno, že mají riskovat podání, protože jinak je lepší ho zrovna zkazit, že mají dodržovat pokyn, na kterém se domluvíme a že na to „vlítneme“ hned od začátku setu. Naučit se hrát naplno proti jakémukoli soupeři, to je vlastnost, kterou nyní u nás (společně s motivací) nejvíce postrádám.

Abychom končili něčím pozitivním, chtěl bych vyzvednout výkon Číryho, který se dosud na hřiště moc nedostával, a možná právě proto byl jeho výkon velmi dobrý, a dokázal, že může plně nahradit kteréhokoli smečaře ze základní šestky (např. jeho 75% úspěšnost příjmu hovoří za vše ostatní). Myslím, že zcela v našem případě ztratilo opodstatnění sousloví „základní šestka“, protože hrát bude ten, kdo bude chtít hrát a kdo bude mít momentálně nejlepší motivaci, přístup a s tím související výkon.

Takže resumé:
Je třeba začít hrát naplno, soustředit se na podstatné věci a ne na vše okolo. Nemůžeme volejbalově žít z minulosti a už vůbec ne z budoucnosti, důležité je pouze tady a teď. Pokud někomu chybí motivace, dá se to vyřešit tak, že nebude hrát, dokud motivaci opět nezíská, nemusí přece být pravidlem, byť to tak dosud bylo, že si zahrají všichni.

Zatím je čas, ale jsme přesvědčen, že pokud bychom v podobných výkonech a hlavně přístupu pokračovali, špatně dopadneme... Jedno české přísloví říká: „Každý svého štěstí strůjce.“ A v našem případě to platí dvojnásob.

Vesy